Omamná vůně frézie 46.
6. 6. 2009
46.
Klid a ticho mě obstoupilo a já přes zavřená víčka vnímal změny mého těla. Nemohl jsem nic. Mé tělo se skácelo na zem a leželo. Nedokázal jsem pohnou ani prsty, nedokázal jsem mrknou, nedokázal jsem vůbec nic. Ale přes nemožnost se pohnout jsem pocítil něco nového, pocit, že mě drží za ruku. Otřásl jsem se a najednou jsem se viděl. Ležel jsem na zemi, ale díval jsem se na sebe samého. Se strachem a úzkostí jsem zvedl hlavu a rozhlédl se. Nic se nezměnilo, až na to, že jsem se viděl jinýma očima. Vše mělo jasnější barvy a doslova hmatatelné proudy energie pluly skrze mě, nebo mě jenom obepínaly a proplouvaly.
Uvědomil jsem si, že mě stále drží za ruku, stála za mnou a jenom si mě přidržovala. Pomalu jsem se pootočil. Očima jsem kopíroval pohyb do chvíle, než jsem ji uviděl. Stála tam a držela mě za ruku. Byla krásnější než kdy jindy. Z ruky za kterou mě držela mi začalo do těla proplouvat hřejivé teplo. Byla tady a já ji skutečně viděl. Jediné po čem jsem toužil bylo ji políbit. Cítit ji. Vědět, že je tady jenom pro mě.
Na její obraz dopadlo slunce. Její duše propouštěla světlo. Celá se v něm třpytila. Byl jsem vděčný, že není oblečená, na co by taky duši bylo oblečení. Sluneční paprsky se jí třpytily a odrážely od stěn těla, vypadala jako dokonalý diamant. Můj poklad. Zvedl jsem dlaně k jejímu obličeji a chvíli pozoroval jak i já se dokážu proměnit v kus nádherného drahokamu. Sledovala mě očima, které plály radostí i touhou. Všechno v nich jsem viděl. Toužila po tom obejmout mě. Splynout a věřit tomu, že už nás nikdy nikdo nerozdělí.
Neotevřela ústa, ale já přesto slyšel jak zasténala. Reagoval jsem na to jako muž, pocit vzplanutí mě k ní přirazil a já ji líbal. Teplý dotyk našich těl bych už nikdy více za nic nevyměnil. Nikdy více jsem si nepřipadal jako člověk, beze všech schopností a dovedností upíra. Byl jsem to jenom já a ona. My dva v lese. Sami.
Poznal jsem o čem předtím mluvila. Milování dvou duší, jejich dokonalé propojení a sloučení. Zapadaly do sebe jako by byly jenom pro sebe stvořeny.
Vyrušily nás kroky, poznal jsem, že je to někdo z mé rodiny, protože les najednou utichl. A všechno živé se instinktivně odklidilo. Hleděl jsem s Bells směrem odkud stěží slyšitelné kroky přicházely, ale podle jejich frekvence jsem poznal, že je to Alice. Stromy oklestily její siluetu a ona ve chvíli kdy byla viditelná pro nás zrychlila svůj baletní krok a s výrazem plné bolesti přiskočila k mému ležícímu tělu.
Vyjekla bolestí, zvedla mé tělo a přitiskla si ho na hrudník. „Co jsi to provedl …“ vzlykala. A čelem se třela o mou tvář. „Proč jsem nic neviděla?“ vzdychala a třásla mnou. Chtěl jsem jí říci, že je to v pořádku, že žiji, ale neslyšela mě. Ani Bellu neslyšela. Jako by byla vyladěná na jinou vlnu do které ani jeden z nás nemohl.
Než jsem se stihl promyslet, vzala mé tělo a utíkala jak nejrychleji dokázala. S Bells jsme ji následovali, utíkala do našeho domu. Nikdy předtím jsem si nevšiml jak je krásný a jak z něho dýchá duch pohody. Domácí pohody. Nevnímal jsem nic, nic krom své bolesti ze ztráty milované osoby. V tuhle chvíli jsem netoužil po ničem jiném, než ji mít tady u sebe, u sebe v jejím těle. A žít s ní tím nejlepším způsobem života. Přál jsem si aby tu radost mohli sdílet se mnou, aby věděli, že jsem konečně šťastný, že mě našla a že se mnou byla celou dobu. Chtěl jsem to všechno křičet do světa, aby věděli a pochopili jak se konečně cítím dobře.
Prostoupili jsme stěnou a sledovali jak mé tělo leží položené na jídelním stole a postupně se k němu shlukují mí blízcí s tvářemi pokroucenými tou nejkrutější bolestí. Tiché vzlyky mi trhaly uši. Bells se ke mně tiskla a říkala abych se vrátil do svého těla a vysvětlil jim to. Ale nedokázal jsem ji pustit. Jenom ta představa mě příšerně bolela. Představa, že ji nechám samotnou a ona zmizí. Tohle jsem nechtěl a nemohl dovolit. Nemohl jsem se zbavit euforie z jejího návratu a z našeho shledání a představa, že ji byť na pár minut opustím mě trhala na kusy.
Sám sebe jsem ani neviděl, přes těla mé nešťastné rodiny. Jasper ztuhnul a narovnal se. Rozhlédl se kolem se a změřil si každého z nich přísným pohledem. „Někdo z nás má radost? Je šťastný?“ Jeho oči začaly zlostí černat. Přecházel kolem nich a kroutil hlavou. „Nikdo z nás.“ Alice se na něho nevěřícně dívala a kroutila hlavou.
Odstoupila a upřela pohled na mé tělo. „Já ho pořád vidím, pořád má budoucnost.“
Jistěže mám. Pomyslel jsem si. A kdybys věděla jakou …
„Nevím proč, ale vidím i Bells.“ Hleděla na mé tělo. Celou místností se rozhostil zmatek, téměř nikdo nechápal co se děje. Jsem mrtvý, ale vidí mě a někdo tady má radost. Nedůvěra a bolest v jejích očích mě přemluvila vstoupit zpět do svého těla. Stále jsem držel Bells za ruku a přistoupil jsem k svému tělu. Lehl jsem si na něj a čekal na splynutí, ale nic se nedělo. Nedokázal jsem se vrátit.
Bella propojila naše duše a spolu se mnou vstoupila do mého těla. Bylo chladné a nepříjemně mě obepínalo. Zhluboka jsem se nadechl a pohnul rukou, která mě poslechla. Byl jsem zpět. Zpět i s Bells, která mou nespokojenou duši držela uvnitř mě.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář