Omamná vůně frézie 48.
6. 6. 2009
48.
Vyskočili jsme z paluby letadla jako jedno tělo. „Hm, Itálie.“ Rozhlédl jsem se kolem sebe. Přistáli jsme na soukromém letišti nějakého zbohatlíka. Všude kolem betonové plochy určené pro přistání byla nakrátko střižená tráva. Vzduchem poletovaly káňata a já měl chuť zhluboka se nadechnout a všechno to pocítit. Bella mě objala kolem ramen a líbala mi krk. Věděl jsem, že ji samotnou to uklidňuje. Její nervozita se ale nedala jen tak skrýt. Proplouvala jí a každým okamžikem sílila.
Vůbec jsem netušil ve které části Itálie jsme, bylo nutné nechat snění a přesunout se někam odkud si zajistíme výchozí bod a určíme směr. Naštěstí si nás orientační tabule našla skoro sama. Stála u výjezdu z letiště a shovívavě nám ukázala kudy se vydat, má to podle ní být něco přes 10 kilometrů.
Cítil jsem jak Bells začíná podvědomě zpomalovat, neuvažovala nad tím, ale jakoby na ni Volterra působila jako odvrácená strana magnetu. Jakoby to podvědomě vzdala, ale neřekla to nahlas. Všudypřítomné pochybnosti nad námi začínaly mít převahu.
Zastavil jsem ji. Sledovala mě, jen jsem jí něžně políbil. A beze slov jsme se rozběhli vstříc našemu osudu. Ten polibek byl jako droga do žíly, oběma nám připomněl důvod této cesty. Nepřijeli jsme se bát, ale bojovat. Bojovat za naši budoucnost.
***
Museli jsme uznat, že za dobu co tady Isabella vládla se toho hodně změnilo. Vše bylo krásné a honosné, jenom obyvatelé města- starousedlíci měli zvláštní vylekané výrazy vyryté ve tvářích. Proplétali jsme se uličkami, které vlastnily, každá svého upíra strážce. Jejich rudé oči těkaly z jednoho konce na druhý a analyzovaly každého příchozího. U dolních hradeb města byli oděni v obyčejných šedých pláštích, ale čím víc jsme se blížili ke svému cíli, tím byli oděni honosněji. Ti před hlavní branou měli rudé kápi vyšívané zlatými nitěmi a límce vykládané drahokamy. Kapuce na nádherných hlavách zakrývaly jejich lstivé pohledy, dle mého marně.
Vstoupili jsme za hlavní bránu, tam nás ohromil vozový park. Automobily těch nejhonosnějších značek se na nás zubily skrze mohutné někdy dravé masky chladičů. Na moment jsem zapomněl proč tady vlastně jsem. Sloužil bych jí jen za to kdybych se tím mohl vozit.
„Edwarde?“ trhla mi Bella rukou.
„To nic, taková chvilková extáze, víš.“ Snažil jsem se na ni usmát, tak jak ji to vždycky ohromilo. Jen na půl „žerdi“. Ona mi úsměv opětovala jen na rozdíl od toho mého byl zakončen úšklebkem.
„Kašli na extázi a pojď …“ tvrdě vykročila s pohledem upřeným na mřížoví, které nás dělilo od druhého nádvoří. Cítil jsem v sobě její odhodlání, které sílilo a mohutnělo.
„Musíme se ještě domluvit, já nevím jak moc, ale ona ta duše co je v ní si také uvědomuje svou podstatu. Nevím na jakou vzdálenost nás může cítit. Musíme se potom spojit, sama bych to nezvládla.“ Chytil jsem jí tváře do dlaní a podíval se hluboko do ní.
„Dopadne to dobře, věř mi.“ Přikývla, ale samou nervozitou křečovitě přivřela oči.
„Jdeme.“ Řekli jsme oba najednou.
„Stůjte!“ ozvalo se za námi. Na chvíli jsem strnul, ale pak mi došlo, že to nemohlo být na nás.
„Vy dva, stůjte!“ to už mě donutilo se zastavit a pomalu se otočit. Stál tam muž, krásný s chytrýma očima a hleděl na nás.
„Nevidí nás.“ Hlesla Bella.
„Myslím, že vidí.“ Odvětil jsem.
„Vidím Vás a dokonce Vás i slyším.“ Zvedl ruce v přátelském gestu a pokračoval. „Mé jméno je Lex, vím proč jste přišli. Pojďte, promluvíme si o tom někde v klidu.“
Jeho rudý plášť byl ještě zdobnější než ty co měli stráží tady dole. Jeho chůze připomínala chůzi kočky. On nešel, on se nesl, doslova se nadnášel v těch nejjemnějších pohybech. Došli jsme na náměstí do parku tam se Lex opřel o stěnu hradby a chvíli si nás prohlížel.
„Vím, proč jste tady.“ Hleděl na zem, ale když k Bells zvedl oči zachvěla se. Měl je zelené jako jarní tráva.
„Ty.“ Ukázal na Bells. „Ty jsi pravá Isabell.“ Ona mu na to jenom přikývla.
„Chci Vám pomoct, protože Isabella jako taková pro nás už představuje problém a to dost veliký. Já mám určité možnosti jak se jí zbavit, ale to bych také nemusel přežít. Z politického hlediska pro mě bude jednodušší odstranit její duši a ty si vezmeš své tělo a poté před všemi stoupenci prohlásíš, že odcházíš do ústraní. Jen si musíš zvolit svého nástupce.“
„Zadrž!“ vykřikla Bella. „Ničemu nerozumím.“ Chytla si hlavu a kymácela sebou na strany. „Co jsi zač!“
„Jsem ta nejurozenější bytost ze všech, které jste kdy měli možnost poznat. Zemi jsme obývali mnohem dříve než lidé …“
„Elfové …“ hlesla a očima upřenýma na jeho tvář.
„Ano jsem Elf a má sestra Arwen také.“ Zpoza jeho zad z ničehož nic vystoupila úchvatná bytost. Její šaty na ní vlály jako tělíčka médůz v moři. Její vlasy se vlnily v pravidelných pramenech až k bedrům. Oči měla stejně jako Lex.
„Vítám Vás Isabello a Edwarde.“ Řekla hláskem tak jemným, že by se dal zabalit do pavučinky.
„Bella.“ Odmlčela se a zvedla k Arwen oči. „Jen Bella, prosím.“
Arwen se usmála a mě to připomínalo východ slunce. „Jistěže, jen Bella.“ Řekla.
„Pomůžeme Vám vylákat Isabellu ven z hradu, mimo její stoupence.“ Podívali se na sebe a přikývli si. „Ano a v tu chvíli musí proběhnout Vaše výměna.“ Řekl Lex.
„Máme jenom jednu podmínku.“ Řekla líbezně Arwen.
„Jakou?“ zeptali jsme se horlivě s Bells zároveň.
„Necháme si její duši.“ Odvětila Arwen a rukama naznačila jakési polapení mouchy.
Nenapadlo mě nic na co by nám mohla být a proto jsem přikývnul.
„Arwen, jestli dovolíš, měl bych k nim také jednu podmínku, možná spíše prosbu.“ Pohlédl na svou sestru a poté na nás. „Chci poté tvým jménem vládnout, myslím, že bát se o nás nemusíš. Elfové jsou naprosto nestranní a potřebujeme nějaké místo k životu a jak jistě víte z legend, jsme spravedliví vládci.“
Sledoval jsem koutkem oka Bells, chvíli uvažovala a poté přikývla. „Myslím, že tohle je asi nejrozumnější alternativa. Já nikdy vládnou nechtěla a opravdu jsem se bála, že budu muset do tohohle rozjetého vlaku naskočit.“
„Děkuji ti za tvou důvěru, vždy budeš ta nejvyšší vládkyně upírů, protože tvé schopnosti jsou nejděsivější kam až má paměť sahá, ale tvá duše je moc čistá a přímá na to abys vládla světu.“ Přistoupil k ní a přejel svými prsty po jejím nehmotném obličeji.
„Rozejděme se.“ Zašeptala Arwen. „Až bude čas, poznáte to …“ otočila se kolem své osy a rozevlála všechno krásné na svém těle.
„Ráda jsem Vás poznala.“ Zvolala k nám z větší dálky …
My dva stáli pod stromy a zpracovávali co se právě stalo. Zbývalo jen počkat na vylákání Isabelly z hradu.
Užasná povídka
(Sam, 21. 1. 2011 14:10)